pf 2011

mám ráda holky s krabičkama

asi že jsem taky taková.
holka s krabičkama.

je mi smutno

ve studený kráse bílý záplavy mi chybí blízkost toho, kterýho mám nesmazatelně vrostlýho do života, a koho mi takhle studená královna odřízla snad jen na pár hodin, který spočítám na všech svejch prstech, mnohem raději bych je ale použila úplně jinak.
a tak píšu.
protože je mi smutno.

mimo chodem

včera jsem spala asi dvě, dneska luxusní čtyři hodiny.

takže není divu, že místo práce uvažuju nad koupí dalšího kazaku. geometrické vzory z náhorního karabachu mi mluví z duše. moje láska ke geometrii, kterou mám nesmazatelně zapsanou v těle.

a pak je tady nová vysoká tmavovlasá kráska s prsy jak džbány nektaru, nad kterými se mi pokaždé tají dech. novej byt s blonďatou kočičkou, co drápky nezatahuje, krmí Zářivou a Pavučinka usíná v její skříni. dočasný návrat do kancelářský rutiny. nová kombinace kovu a kůže. vlastně spousta nových kombinací. třeba deště a pohledu koutkem oka, co mi rozčís klid mysli jak blesk noční oblohu. což se stalo právě dneska.

to jen tak. abyste věděli, že pořád žiju.

vlastně se nic neděje

jen se postupně odpojuju z většinově vnímané reality. netušila jsem, že to bude tak rychlé. ale není důvod se bát. je o důvod víc naslouchat, dívat se a vnímat. strukturu švů, kterými jsou spojeny jednotlivé momenty. vlákna, která vedou mezi lidskými srdci i ta, která nevedou a slova se tak ztrácejí v meziprostoru. padají k zemi jak mrtví ptáci, poslové bohů, kteří neměli dost sil, aby dolétli do cíle.

"společnost se začne dělit na ty, kteří chtějí být lidmi a na ty, kteří chtějí být stroji," vybavuji si smysl bosorodiččiných slov, které mi předčítá z knihy. cítím vděk za porozumění a lásku, která mezi námi v poslední době vykvetla a jsem tomu ráda tak, že slova nestačí. jako bychom těmi léty bolestného hledání konečně změnily vzorec, který nás poutal.

těším se na každý den. je mi dobrodružstvím, fasetou v neustále vybrušovaném diamantu, kterým se můj život stává. tichá radost plyne jak klidná řeka v dobách míru. díky za to.

doma

sedím ve starém domě ve velké zahradě. je po dešti a kočky maj mokrý kožíšky. za tu dobu, co tu tráví léto, stihly vylovit celou zahradu a tak k snídani nosí hraboše z dalekých luk a polí.

vrací se mi tak dobře známý pocit, že jsem opět v sobě doma. odlupují se nánosy necitelnosti, který byly nutný pro přežití mezi smečkou krvelačných hyen. nepřekvapuje, že se otočilo sedm let.
došlo k přerozdělení sil. je třeba ustavit nový řád, nové pohyby, novou rovnováhu.

nový stav, který se rodí z projevené vůle a prvotního chaosu nerozlišené matérie. jsem teprve ve čtvrtém týdnu od počátku, tedy člověk ještě stvořen nebyl, ale:
Opět řekl Bůh: Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a rozměření časů, dnů a let.
A aby svítila na obloze nebeské, a osvěcovala zemi. A stalo se tak.
I učinil Bůh dvě světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby správu drželo nad nocí; též i hvězdy.
A postavil je Bůh na obloze nebeské, aby osvěcovala zemi;
A aby správu držela nade dnem a nocí, a oddělovala světlo od tmy. A viděl Bůh, že to bylo dobré.
I byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.
bible kralická

kdybych změnu neučinila, zemřela bych.

it’s the end of all strain, it’s the joy in your heart

kruhy se protočily, otevřely se nové cesty.
někde končím, jinde začínám.

kde chtít a muset znamená jedno a to samé. kde není tyrana ani otroků.

po dlouhé odmlce začínám žít.
vracím se tam, kde jsem doma.




Waters of March

A stick, a stone,
It’s the end of the road,
It’s the rest of a stump,
It’s a little alone

It’s a sliver of glass,
It is life, it’s the sun,
It is night, it is death,
It’s a trap, it’s a gun

The oak when it blooms,
A fox in the brush,
A knot in the wood,
The song of a thrush

The wood of the wind,
A cliff, a fall,
A scratch, a lump,
It is nothing at all

It’s the wind blowing free,
It’s the end of the slope,
It’s a beam, it’s a void,
It’s a hunch, it’s a hope

And the river bank talks
of the waters of March,
It’s the end of the strain,
The joy in your heart

The foot, the ground,
The flesh and the bone,
The beat of the road,
A slingshot’s stone

A fish, a flash,
A silvery glow,
A fight, a bet,
The range of a bow

The bed of the well,
The end of the line,
The dismay in the face,
It’s a loss, it’s a find

A spear, a spike,
A point, a nail,
A drip, a drop,
The end of the tale

A truckload of bricks
in the soft morning light,
The shot of a gun
in the dead of the night

A mile, a must,
A thrust, a bump,
It’s a girl, it’s a rhyme,
It’s a cold, it’s the mumps

The plan of the house,
The body in bed,
And the car that got stuck,
It’s the mud, it’s the mud

Afloat, adrift,
A flight, a wing,
A hawk, a quail,
The promise of spring

And the riverbank talks
of the waters of March,
It’s the promise of life
It’s the joy in your heart

A stick, a stone,
It’s the end of the road
It’s the rest of a stump,
It’s a little alone

A snake, a stick,
It is John, it is Joe,
It’s a thorn in your hand
and a cut in your toe

A point, a grain,
A bee, a bite,
A blink, a buzzard,
A sudden stroke of night

A pin, a needle,
A sting, a pain,
A snail, a riddle,
A wasp, a stain

A pass in the mountains,
A horse and a mule,
In the distance the shelves
rode three shadows of blue

And the riverbank talks
of the waters of March,
It’s the promise of life
in your heart, in your heart

A stick, a stone,
The end of the road,
The rest of a stump,
A lonesome road

A sliver of glass,
A life, the sun,
A knife, a death,
The end of the run

And the riverbank talks
of the waters of March,
It’s the end of all strain,
It’s the joy in your heart.