jen se postupně odpojuju z většinově vnímané reality. netušila jsem, že to bude tak rychlé. ale není důvod se bát. je o důvod víc naslouchat, dívat se a vnímat. strukturu švů, kterými jsou spojeny jednotlivé momenty. vlákna, která vedou mezi lidskými srdci i ta, která nevedou a slova se tak ztrácejí v meziprostoru. padají k zemi jak mrtví ptáci, poslové bohů, kteří neměli dost sil, aby dolétli do cíle.
"společnost se začne dělit na ty, kteří chtějí být lidmi a na ty, kteří chtějí být stroji," vybavuji si smysl bosorodiččiných slov, které mi předčítá z knihy. cítím vděk za porozumění a lásku, která mezi námi v poslední době vykvetla a jsem tomu ráda tak, že slova nestačí. jako bychom těmi léty bolestného hledání konečně změnily vzorec, který nás poutal.
těším se na každý den. je mi dobrodružstvím, fasetou v neustále vybrušovaném diamantu, kterým se můj život stává. tichá radost plyne jak klidná řeka v dobách míru. díky za to.
